close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2014

Se psem - 1.díl - Tatínkův ztracený deník

19. dubna 2014 v 22:02 | Monika. |  Příběhy
Jde o první příběh, který jsem napsala.

"Mami pohni si! Víš že jsem ti říkala, že závody začínají v 9 hodin a je 8. Potřebuji udělat nějaké fotky. A hlavně nezapomeň vzít Magiiny vodu a misku!" začala před začátkem závodů, ještě doma vyšilovat Julia, dívka milující kynologii, svého německého ovčáka Magic, obedience a focení.

"Julie uklidni se, závody začínají až o půl 10, máme ještě dost času. Proč bych ti měla vše chystat já? Umíš se o sebe snad postarat sama, ne?" sykla naštvaně Juliina matka.

Typické matky, o vlastní dítě se nedokáží postarat, říkala si v hlavě Julia. Ale i přes to měla svoji maminku ráda. Byla jediný koho na světě měla, po té co ji tatínek umřel na rakovinu. Byla na ní velice hodná. Podporovala ji, vše ji platila, pomáhala ji v těžkých chvílích a dokonce nechala jejich 28kilového německého ovčáka Magium bydlet s nimi v domě a spát s Julii v posteli. Julia maminku objala, vždycky když si vzpoměla na to co pro ni udělala. Měla ji nejradši ze všech. Byla ji nejlepší kamarádkou. I její otec, když jsi na něj vzpomene, rozpláče se. Její maminka vždy ví z čeho, buď je to kvůli nějaké množírně, nebo kvůli tatínkovi, nikdy to není kvůli tomu že by se pohádala se svojí matkou.

Ze zamyšlení Julii vytrhl matčin hlas - "julie, pojď sem, chci ti něco dát, je to dárek od tvého otce. Je to kynologický deník, ve kterém si tvůj otec před svojí smrtí psal všechny důležité poznatky o psech, jak víš byl to zapálený kynolog jako ty."

"Od tatínka?" podívala se udiveně Julia. Vzala si deník do ruky a chvíli se na něj zadívala. Když ho otevřela uviděla tatínkův rukopis, byl tak jedinečný, nepřečetl ho snad nikdo kdo neznal ho pořádně neznal. Podívala se na matku a viděla jak se ji po obličeji koulejí slzy jako hrachy.

"Chybí ti že?" zeptala se smutně Julia. Matka jen potichu přikývla.

V tom okamžiku do pokoje, kde se vše odehrávalo vešla Magic. Vypadala vesele, ale po té co se koukla na Julienu maminku výraz se jí změnil. Vypadala smutněji a lítostněji. Magic přišla k Julii a očuchala co vlastně drží v ruce a okamžitě poznala komu deník dříve patřil. Přece jen to byl on kdo Magic odchoval ve své chovné stanici.Po chvíli ticho prolomila Julia když se koukla na hodiny. "Mami honem je za deset 9, to nemůžeme stihnout." řekla vyděšeně Julia a ukázala na hodiny na stěně.

  • Jak se Vám líbí?
  • Chcete pokračování?

19.4. - potkali jsme kozy

19. dubna 2014 v 15:23 | Ben. |  Bennyho deník
Dneska to tu za paničku převezmu já - Ben. Dneska jsme při krásném počasí šly ven. Šel jsem se proběhnout na louku, kam chodíme běžně. Dneska to ale bylo jiné, dnes na tom bylo něco zvláštního. Šli jsme s paničkou po cestě a já se oháněl po mouchách, které mě neskutečně štvali. Panička si mě přivolala protože prý v dálce viděla nějakého "psa", nebo co to bylo. Přešli jsme tedy z cesty do trávy abychom se vyhnuli. Já jsem sice malý ale šikovný pes a proto jsem šel v trávě po zadních nohách, abych lépe viděl. Nechápu jak můžete chodit Vy lidi po zadních, je to hrozně namáhavé. Když jsme se přibližovali k rádoby "pejskům", zjistila panička že se nejedná o psy, níbrž o kozy. Z dálky jsme to ani jeden nepoznali. Ale co jsme poznali bylo to, že je to naše sousedka, která bydlí naproti a právě teď venčila kůzle a velkou kozu. V životě jsem kozu neviděl a tak jsem začal šílet s tím že se pořád koukám na psa a ne na jiné zvíře, z dálky mu podobné. Kdyby mě panička pustila mohl jsem si s nimi pohrát, ale jak paní sousedka řekla "no jo, ty jsi kozu ještě neviděl co? Ale radši si dávej pozor, Berta by tě nabrala, to je potvora". Při téhle představě jsem se trochu lekl. Musel bych potom chodit s natrženým zadkem (i když všichni víme, že by to bylo ještě horší) a ostatní psy by se mi smály.


Uklidnil jsem se a panička mě pustila z vodítka. Konečně opět zasloužené volno. Šli jsme známou úzkou cestou podél řeky Moravy. Prošli jsme se pod mostem na, kterém jezdili auta. Docela jsem se bál, jak to dunělo. Vylezli jsme na 'hráz', jak se jí u nás říká a konečně. Konečně, mé oblíbené místo, tolik pachů mých psích kamarádských exkrementů. Nechápu proč to lidem vadí, alespoň vím kdo tudy procházel. Tady byl Dudlík (opravdové jméno sousedova psa), tady zase Engi. Došli jsme kouek a já šel jako správný borec a poslušný pes, bez vodítka a vedle nohy. Myslel jsem že jdeme dál, ale panička zatočila. "Aha" řekl jsem si, mi máme namířeno k výběhu s koňmi. A jejda, začala si hladit koně a mě si naprosto nevšímala. Tak za tohle ji nepůjdu zítra vzbudit. Když usoudila že bychom mohli jít, protože má žízeň a nemá vodu, vydali jsme se směrem k domovu. Ještě jsem si stihl zaštěkat na nedalekou CHS Rotvajlerů. Stejně si myslím že kdyby chovali mé plemeno (omyl Ben je kříženec) měli by více peněz.

Fotka adminky a Benďuly

Hledání mezi novinami

18. dubna 2014 v 12:19 | Monika. |  Hry a triky

Procvičujeme: Chytrost a šikovnost
Potřebujeme: Kartonovou kratici, novinový papír a větší pamlsky
1, Najděte kartonovou krabici a staré novinové listy, které můžete roztrhat.
2, Do papírové krabice vhoďte zmačkané noviny, tak aby krabice byla plná
3, Vemte větší pamlsek (nejlépe piškot, nebo nějaký suchar) a dejte ho pod noviny až na spodek krabice a obět ho zahažte novinami.
4,Přivolejte pejska, ukažte mu krabici, ale chvíli ho držte a "provokujte" aby se ke krabici nemohl dostat - tím víc bude pejsek natěšený na objevování.

Voříškiáda.

12. dubna 2014 v 12:46 | Monika. |  Bennyho deník

Konečně jsme se s Benem odhodlali a přihlásili na výstavu. Více méně spíše na voříškiádu. Nad tímhle jsme přemýšlela už nějaký ten pátek. Pořád jsem si říkala jestli ano nebo jestli ne, ale nakonec jsem našla skvěle vypadající voříšiádu v Šaraticích. Koná se 17. května od osmi hodin. Jsem osobně trochu nervozní z toho jak se Ben bude chovat mezi asi čtyřicítkou dalších psů. Ale i přes to se celkem těšíme. Jde o takový typ výstavy kde si každý odnese něco. Jelikož je to první výstava, a Ben nebyl v životě na cvičáku, jen jednou na tréninku agilit, který nedopadl zrovna nejlépe se snažíme vypilovat chování a chůyi před jinými psy. Jednodušeji aby nezačal v kruhu vyvádět a dělat hlouposti. Chůzi trénujeme zhruba dva dny a Ben ji začíná skvěle umět. Co mně ale štve, je to že občas Bena chytne takový ten blázen, nabere tu největší rychlost a letí se mnou na vodítku. Netvrdím že by nějak táhl, ale vypadá to zhruba jako: "pojď zaběháme si a já budu první." Když začně takhle zběsile utíkat, vždycky ho musím okřiknout. Má velice zvláštní zlozvyky.



Mé začátky v kynologii

11. dubna 2014 v 19:33 | Monika. |  Kynologické promluvy

Když si vzpomenu jak jsem dříve chtěla naučit svého psa, pár základních povelů, leze mi mráz po zádech. Jenom když jsem se pokoušela naučit svého psa sedni, vypadalo to dost katastrofálně. Vzpomínám si jak jsem učila svého psa sedni a on mi utekl. Chyba nebyla v tom, jak mi říkala většina lidí - ten pes má rok a půl, toho už nic nenaučíš, ale ve mně a v mém přístupu k výcviku.

Vlastně se tomu v té době kolem roku 2010 nedalo ani říkat kynologie. Pes něco udělal špatně a dostal vodítkem. Chápu že mě za to většina z Vás kteří si to čtete odsoudí, ale pochopte, bylo mi tehdy deset let a neměla jsem moc velký rozum. S nadcházejícím časem jsem si uvědomila, že pes se má vychovávat s klidem a ne s řevem a následným během.

Když se koukám na tuto fotku, nevím jestli se mám usmívat nebo brečet? Je to dost stará fotka, ale jiná se mi teď opravdu nechce hledat. Všimla jsem si jak čím dál méně lidí, zvlášť se věnuje této úžasné zábavě. Všeobecně výdávám čím dál víc holek s čivavou v uplých legínách. Říkám si jestli je tohle normální, tak já jsem sto let za opicemi? Všeobecně si nejvíc samozřejmně vážím velkých kynologických es jako je Petr Kos, Vanda Gregorová, Lucie Schonová a další, ale také skvělý kynologičtí blogeři jako Karol Dee, K., Bety atd., ale hlavně lidé, kteří dokáží psa vycvičit bez pomocí knih a trenérů. To jsou opravdový borci.

Stala se mi taková velice (jak to říci?) trapná příhoda, kdy jsem se pokoušela poradit jedné známé v naší vesnici, odkdy a jak má začít cvičit své štěně čivavy. Poradila jsem ji různé způsoby. Poděkovala a odešla. Zhruba za měsíc jsem ji viděla jak "cvičí" no spíš se pokouší cvičit svého psa. Nařkla mě že ho vycvičit nelze, odvětila jsem ji že to chce čas. Naštvala se že za špatný výcvik můžu já a ne čas, přitom cvičili asi jen dvakrát. Od té doby se se mnou vůbec nebaví, její pes neposlouchá, štěká na všechno co může a utíká jí. "Ale ano madam, za vše mohu já."

Možná jste si občas všimli maminek s dětmi, kteří si chtějí pohladit vašeho "třiceti centimetrového" psíka, ale maminky odvětí svému dítěti "ale ne Lukášku ten pejsek je fuj." Vždycky si říkám jen cože, to si ze mně snad děláte srandu? Lidem těžko vysvětlíte že Váš pes jen miluje děti a všeobecně lidi.